Legenda o golemovi

Legenda o golemovi nás zavádí do Prahy na sklonku 16. století, do doby vlády císaře Rudolfa II. Tehdy do pražského židovského ghetta proudily početné kolonie Židů z Ruska a z Balkánu. Sem se také uchylovali židovští štvanci ze všech koutů Evropy. Domácí české obyvatelstvo se proti zdejší židovské komunitě často bouřilo. Mnohdy nepokoje dorostly rozměrů prudkých protižidovských pogromů.

V tomto neklidném čase byl pražským rabínem Jehuda Löw ben Becalel, muž, o jehož činech a kouzlech kolovaly roztodivné příběhy. Rabín poskytoval svým souvěrcům nejen duchovní útěchu, ale byl jim i moudrým rádcem a spravedlivým soudcem. Jehuda Löw přebýval při Staronové synagóze, ale zvěsti o jeho moudrosti se nesly daleko za hranice pražského židovského ghetta, ba i do kruhů nežidovských. Povídá se, že i sám císař, k jehož slechu dolehly zprávy o rabínových skutcích, nejednou si nechal rabína předvolat, aby prověřil jeho moudrost.

Vlny nenávisti vůči pražským Židům se zvedaly a utichaly v nekonečném sledu. Rabín Löw se s vypětím všech sil snažil uchránit

své souvěrce před výbuchy nelibosti okolního křesťanského obyvatelstva. Zdálo se však, že jeho síly nestačí a že on sám nebude schopen odvrátit od svého lidu všechna příkoří. Bezradný rabín trávil dlouhé večery nad knihami a hledal odpověď.

Povídá se, že jedné noci se rabínovi ve snu zjevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Jehuda Löw procitl, vstal ze svého lože a dlouho do noci seděl u starých knih a rukopisů, než našel to, co hledal. Na malý kousek pergamenu si poznamenal několik posvátných slov a teprve poté se s klidem v duši opět odebral ulehnout na své lůžko.

Druhého dne ráno rabín přivolal svého zetě a jednoho ze svých nejvěrnějších žáků. Pověděl jim o svém snu a požádal je o pomoc. Několik dní nato se v noci všichni tři oděli do bílých rouch a vedeni rabínem vydali se za město. Konečně k ránu nalezli poblíž Vltavy místo s jemnou vlhkou hlínou. Za svitu pochodní uhnětli z hlíny postavu velikého člověka, golema.

Když byli hotovi, nařídil rabín svému zeti:

„Ty máš povahu ohně. Sedmkrát obejdi golema a opakuj přitom posvátná slova.”

Zeť učinil tak, jak mu rabín přikázal. Obešel golema poprvé a hliněné tělo oschlo. Obešel ležící postavu podruhé, potřetí a z golema začalo sálat teplo. Když dokončil sedmé kolo, byla golemova postava rozpálená doruda jako žhavé železo.

Podobně nařídil rabín učinit svému žákovi. Ten měl povahu vody. Jakmile obešel ležící tělo poprvé, golem začal chladnout. Při každém dalším kroku bylo golemovo tělo chladnější a chladnější, až dostalo barvu a vláčnost lidské kůže. Poté, co žák dokončil sedmé kolo, vystřídal ho rabín sám. Obcházel golema a opakoval posvátná slova. Když dokončil sedmé kolo, nahnul se nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a pod jazyk mu vložil malý pergamenový lístek s tajemným nápisem. Golem se náhle

pohnul, otevřel oči, rozhlédl se a pomalu vstal. Takto byl stvořen živý tvor ze čtyř živlů – ze země, vody, ohně a vzduchu.

Golem byl od člověka k nerozeznání. Byl jen o poznání mohutnější a vyšší nežli mnozí lidé. Jedna věc jej však od běžných lidí odlišovala zcela: neuměl mluvit. To proto, že ani moudrý rabín neovládal všechna tajemství, a tajemství řeči je ze všech tajemství největší.

Rabín a jeho pomocníci oblékli golema do oděvu, jejž nosívali sluhové v synagóze, a pomalu se vydali na cestu zpět. Svítalo, když se všichni tři s golemem v patách blížili k rabínovu příbytku. Jehuda Löw posadil golema v kuchyni na dřevěnou lavici a řekl své ženě Perle:

„Přivedl jsem do synagógy nového sluhu. Jmenuje se Josef a bude spát u nás. Nepoužívej ho však na domácí práci, neboť je psáno: nádobu sloužící k posvátným účelům nepoužívej nikdy k všední službě.“

Perla přislíbila, že se zachová tak, jak jí přikázal její manžel.

Blížily se jarní svátky a rabínova žena měla plné ruce práce. Vařila, uklízela, nevěděla, kde jí hlava stojí. Pobíhala kolem golema nečinně sedícího na lavici a tu jí napadlo, že by jí takový náramný silák mohl velmi pomoci. Chvíli zaváhala, ale pak se osmělila a poprosila golema o pomoc. Uložila mu, aby jí nanosil do kádě vodu ze studny. Mezitím si prý odběhne do města nakoupit. Golem se poslušně zvedl, uchopil vědra a už byl na dvorku u studny.

Při nákupu se však Perla trochu zdržela. Když se vracela domů, strnula. Před domem postával hlouček zvědavců nevěřícně hledících na proud vody, jenž se valil přes práh rabínova domu jako horská bystřina. Perla vběhla do kuchyně a křikla na golema:

„Josefe, to už stačí!”

Golem upustil vědra s vodou na podlahu, svěsil hlavu a znaven pomalu zamířil ke své dřevěné lavici.

Po této zkušenosti se Perla dlouho neodvážila požádat golema o sebemenší službu. Ale jak čas míjel, i Perla na všechno pomalu zapomínala. A tak se tu a tam stalo, že golem ve snaze vyplnit prosbu o pomoc, vyvedl z míry ji ba dokonce i rabína.

S golemem byla vůbec těžká práce. Jednou ho kupříkladu Perla poslala na trh pro jablka. A protože se mu zdálo jablek, která mu stařičká trhovkyně vážila, pořád málo, přinesl z trhu místo košíku s jablky celý stánek, i s babkou.

Ve dne golem pomáhal rabínovi v synagóze nebo nečinně seděl na své dřevěné lavici v kuchyni, v noci procházel uličkami židovského ghetta a hlídal. Jakmile uviděl, že se někdo chystá uškodit rabínovým lidem, ihned jednal. Většinou však stačilo, aby se jen ukázal a hned noční ptáčkové s nečistým svědomím brali nohy na ramena.

Před velkými svátky hrozívalo největší nebezpečí, že rozlícený dav Pražanů vtrhne do uliček kolem synagógy a začne mordovat a pálit. Tehdy zavěšoval rabín golemovi na krk proužek jelení kůže s tajnými znaky, které činily golema neviditelným. Nepoznán procházel golem pražskými ulicemi, postával na rozích, vysedával v krčmách a tiše naslouchal. Pokud slyšel, že se chystá nějaká nepravost proti rabínovým lidem, rázně zakročil. Golem si nebral servítky, a tak se stávalo, že pak z takové krčmy zbyla jen hromádka střepů a třísek.

Jednou se zloba Pražanů obrátila proti samému golemovi. Tehdy, bylo to těsně před Velikonocemi, se poblíž židovského ghetta ztratila křesťanská služka. Šuškalo se, že za zmizením služebné stojí Židé, kteří ji připravili o život, neboť prý potřebují krev lidské oběti do velikonočních chlebů. Podezření ze spáchání hrůzného činu padlo na golema. Zčeřenou hladinu vášnivých dohadů ještě více rozvířila zpráva, že dcera židovského

ranhojiče svým svědectvím golemovu vinu stvrdila. Na vlastní oči prý viděla, jak se golem domlouvá s jiným rabínovým sluhou, že služebnou zamordují.

Málokdo tušil, že dcera židovského ranhojiče Dina se chce vzdát víry svých otců. A aby, stojíce tváří v tvář nedůvěřivým mnichům, dodala váhu svému úmyslu, rozhodla se veřejně vystoupit proti golemovi.

Všichni věděli, že golem je němý a že se tudíž nemohl s nikým domlouvat. Dina však trvala na svém a tvrdila, že golem dokáže svými posunky a gesty vyjádřit více, než mnozí lidé slovy.

Opět hrozilo, že rozvášněný dav vtrhne do ulic kolem synagógy a začne pustošit a ničit. Rabín Löw věděl, že je zle. Přivolal golema a přikázal mu, aby ztracenou služebnou našel a za každou cenu přivedl zpátky; a když do rabínova příbytku vtrhla stráž, aby si golema odvedla, vydal jim namísto něj němého žebravého tuláka, kterého oblékl do golemových šatů.

Golem hledal tak, jak mu jeho pán přikázal. Hledal po celé Praze i v jejím okolí, ale bezvýsledně. Po služebné jako by se zem slehla. Den soudu s nepravým golemem se rychle blížil.

Golem služebnou nakonec našel v zapadlé vesničce kdesi na druhém konci Čech. Popadl ji a uháněl zpátky do Prahy. Dorazil doslova na poslední chvíli. Se zmizelou služkou v náručí vtrhnul do soudní síně právě v okamžiku, kdy Dina potvrzovala soudci, že v osobě domnělého golema poznává zloducha, který měl ztracenou služebnou zbavit života.

Rabín golemovi poděkoval a všichni se rozešli v klidu do svých domovů. Pod střechami Židovského města se načas rozhostil pokoj a klid.

Golem byl dobrák, silný a pracovitý. Celý týden pomáhal v synagóze. Jiného by taková práce zmáhala, golema naopak. Jak se týden chýlil ke svému konci, golemova síla rostla a rostla. V předvečer soboty golem doslova

kypěl energií. Proto mu rabín každý pátek navečer vyjmul zpod jazyka šém a vložil nový, aby i golem, tak jako všichni v Židovském městě, dokázal o sabatu v klidu odpočívat.

Jednoho dne ochořela rabínova malá dcerka. Ležela jakoby bez života a přestože se rabín snažil různými způsoby ji kurýrovat, nedařilo se mu to. Nadešel pátek a rabín se s hlavou plnou starostí odebral do synagógy, aby tam dvaadevadesátým žalmem ohlásil příchod soboty. Na golema a na to, že mu musí vyjmout starý šém a nahradit jej novým, však zapomněl.

Mezitím s golemem jako by šili všichni čerti. Nedokázal už ani sedět na své lavici. Vyběhl na ulici a začal řádit jako šílený. Rozbíjel okna, vyvracel stromy i s kořeny, ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Nakonec vběhl zpátky do rabínova domu a začal pustošit i ten.

Rabín zatím odzpíval slavnostní žalm. Tím začala sobota, čas odpočinku. Do synagógy vtrhla vyděšená služebná a oznámila, co se děje. Rabín nejdříve zaváhal, neboť jeho víra mu zakazovala vykonávat o sobotě jakoukoliv činnost. Záhy si však uvědomil, že svou nečinností by vydal všanc lidské životy.

Vyběhl ze synagógy a utíkal do svého domu. Už z dálky bylo slyšet golemovo běsnění doprovázené nářkem vyděšených lidí. Rabín přiběhl k domu a křikl:

„Josefe, zastav se!“

V tu chvíli běs ustal. Rabín přišel ke golemovi stojícímu uprostřed té spouště, vyjmul mu zpod jazyka starý šém a vložil nový. Poté golemovi tichým vlídným hlasem přikázal, aby se odebral na svou lavici a v tichosti odpočíval.

Jehuda Löw se vrátil do synagógy a ještě jednou odzpíval slavnostní žalm, kterým ohlásil sobotu. Říká se, že na památku této události se zpívá dvaadevadesátý žalm ve Staronové synagóze dvakrát, což se neděje nikde jinde na světě.

Nedlouho nato rabín přikázal golemovi, ať vystoupí na půdu Staronové synagógy a důkladně si odpočine. Golem uposlechl, vyšplhal na půdu a ulehl do prachu mezi pavučiny. Rabín nechal přivolat své dva pomocníky, s nimiž před časem golema oživil. Společně vystoupili na půdu modlitebny a postavili se k hlavě spícího golema. Pak odříkali pozpátku posvátnou větu o stvoření lidské bytosti. Při jejich slovech golemův dech slábl a zpomaloval se. Rabín se sklonil nad golemovu hlavu, otevřel mu ústa a vyjmul z nich šém. Golemův dech se zastavil. Löw a jeho sluhové odříkávajíce posvátná slova, začali jeden po druhém pozpátku obcházet ležící tělo. Při každém dalším kroku golem chladl více a více a barva jeho kůže se měnila, až se nakonec golemovo tělo proměnilo v hlínu, z níž vzešel. Když své poslední sedmé kolo dokončil rabínův zeť, golemovo tělo začalo pukat a drolit se. A tak život, který moudrý rabín kdysi golemovi vdechl, vyhasnul zcela.

Rabín Löw přikryl golema zbytky starých tkanin. Vrátil se domů, nechal spálit golemovy šaty a zapověděl vstup na půdu Staronové synagógy. Rozhlásil, že golem odešel a nikdy už se nevrátí. A tak stejně záhadně, jako se golem v životě pražského židovského ghetta objevil, z něj i beze stopy zmizel.

volně převyprávěno podle knihy Václava Cibuly¹